„Tak já jdu ke vchodu,“ odepíše mi Michal Vrba něco málo před polednem 6. října. Právě sedím v kabinetu a těším se na jeho dnešní čtení a besedu u nás. Ke vchodu vyrazím rychlostí blesku a vzápětí vítám spisovatele v branách naší školy. „Děkujeme, že jste tady, moc si toho vážíme,“ pronesu na uvítanou, ale Michal spíš vypadá, že ho takový zájem uvádí do rozpaků. „Jakýpak já jsem spisovatel, spíš poučený píšící čtenář, jak s oblibou říkám,“ reaguje skromně.
V kabinetu si pak povídáme o psaní a literatuře a já mám možnost se dozvědět něco ze zákulisí autorské tvorby jeho knih. „Hospodu, kde jsem psal, zavřeli a může za to covid…“ svěřuje se a popisuje svůj tvůrčí rituál. Když mu ukážu seznam otázek, pochvalně to okomentuje: „Na to bych se zeptal i sám sebe!“ Mám velkou radost a opadnou ze mě rozpaky a strach, že to, na co se ho chci ptát, nebude fungovat.
Pak zazvoní a my se vypravíme do 1.B, kam se mnou Michal ochotně odchází a kde čte svoji povídku Dotek, vydanou v souboru próz, jež zpracovávají téma pandemie. Třída pozorně naslouchá a já jsem pyšná na své studenty: neremcají, nebojkotují, poslouchají a vypadá to, že se zájmem. Michal pak ještě představí své další knihy, a když zazvoní, vybíháme do třetího patra, kde nás čeká literární seminář a také pěkná skupinka milých kolegů, kteří se přišli podívat. Dvě hodinky se přes nás rychle převalí, Michal představuje své knihy Prak, Kolem Jakuba a Zeptej se ďábla. Čte nám úryvek povídky Poušť a prostor se najde i pro dotazy publika. „Neuvažujete o filmové realizaci vašich knih?“ ptá se zvídavá kolegyně Jana Eretová. „Filmové vidění je mi blízké, to víte, že by mě to lákalo,“ přitaká autor a prozrazuje, že i teď na něčem novém pracuje, a my se tak máme na co těšit.
Loučíme se s autorem před Masarykovým gymnáziem, odkud příležitostný chodec dlouhých túr spěchá na svůj vlak do Nového Bydžova, kde žije.
Děkujeme, Michale, bylo to skvělé!
Mgr. Kateřina Kuchtová
