Když se řekne heydrichiáda, většina z nás si tento pojem správně spojí s atentátem na Reinharda Heydricha, který byl proveden během druhé světové války československými parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Ve školních lavicích o této historické události slýcháme poměrně často, a dokonce jsme měli kdysi možnost zhlédnout v kině film Anthropoid, velice důvěrně znázorňující tehdejší situaci i s jejími souvislostmi.
Nám se v úterý naskytla jedinečná možnost, a sice navštívit místa, která hrála v roce 1942 v období atentátu důležitou roli. Náš výlet spojil příjemné s užitečným, neboť jsme získali zcela nové povědomí o této události a zároveň zase po nějaké době nasáli atmosféru pražského velkoměsta. Jako první nám byl promítán tematický film a poté nás průvodce zavedl do samotné krypty, v níž se po úspěšně provedeném útoku na zastupujícího protektora Heydricha parašutisté schovali a ve které nakonec také zemřeli. Tento prostor je dnes upraven na památník. Byl to pro nás pro všechny zvláštní okamžik plný úcty a pokory, když jsme pohlédli do toho stejného okénka přivádějícího do tmavého prostoru zvenku alespoň trochu denního světla. A před sedmdesáti šesti lety také déšť kulek, proudy vody a štiplavý plyn. Nebo když jsme vzhlédli k malému ventilačnímu otvoru u stropu, který byl v době bojů jediným přístupem do krypty a odkud se dalo dostat do kostela svatého Cyrila a Metoděje. Odtud vyzýval Karel Čurda, zrádce parašutistů, své bývalé kamarády, aby se vzdali. Na tyto a další výzvy však parašutisté odpovídali: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“ Útočníci se ventilačním otvorem do krypty nedostali, to se jim povedlo až sestupem po strmých schodech po odpálení vchodu krytého těžkou kamennou deskou, stojící dnes vedle schodů, které kdysi ukrývala. Děsivou věrohodnost celému místu dodávají zdi poseté dírami po kulkách. Téměř po celou dobu naší návštěvy jsme měli prostor osvětlený, průvodce nám však nezapomněl zprostředkovat představu o tmě, v jaké tehdy parašutisté v kryptě pobývali, a na pár minut zhasl světla. Jediným zdrojem tedy opravdu byla úzká škvíra okénka… Po prohlédnutí všech památkových desek a bust s životopisy parašutistů jsme se přesunuli do výše zmíněného kostela svatého Cyrila a Metoděje, kde probíhala první část boje předcházející německému dobývání krypty. Všech sedm parašutistů nakonec během těchto bojů svůj život položilo. Na závěr prohlídky jsme si ještě venku prohlédli obrovskou pamětní desku věnovanou nepřímým obětem boje, umístěnou před kostelem.
Na seznamu míst, která jsme v Praze chtěli navštívit, stálo také Národní muzeum, jež letos slaví dvě stě let od založení. Všichni návštěvníci mají až do konce roku vstupné zdarma a po několikaleté náročné rekonstrukci byla veřejnosti zpřístupněna historická budova Národního muzea, dominující horní části Václavského náměstí. Vzhledem k dlouhé a pomalu postupující frontě turistů jsme se však shodli na tom, že bychom prohlídce bohužel nemohli věnovat dostatek času. Po rozchodu u „Václaváku“ směřovaly naše kroky na Hlavní nádraží a odtud jsme vyrazili vlakem zpět do Plzně.
Výlet byl pro nás velkým přínosem a my bychom chtěli poděkovat paní učitelce Eretové a Mervartové za zážitek, který nás posunul zase o kousek dál.
Eliška Průšová, 4. A
