Nejprve bych chtěla poděkovat panu učiteli Petru Tesařovi za tuto možnost poznání a ‚pomeditování‘ v těchto zahradách, nejen za tento výlet, ale za vše, co pro nás udělal (a že toho nebylo málo). Dále děkuji paní učitelce Janě Kajanové za účast v tomto projektu a za možnost dalšího drobného osobního úspěchu…
HRUŠKOVA ZAHRADA
Dne 22. června 2018 jsme se konečně dočkali tolik očekávaného školního výletu, odpočinku od stresujících školních chodeb a vydali se na procházku po známých plzeňských meditačních zahradách.
Sraz byl na konečné tramvaje č. 4, odkud jsme se přesunuli k první ze zahrad – k Hruškově zahradě. Tento překrásný prostor je spíše znám pod názvem „Památník obětem zla“, jež je jeho nedílnou součástí, stejně jako křížová cesta, která Vás po 14 zastávkách symbolizovaných stejným počtem pískovcových soch zavede ke kapli zasvěcené sv. Maxmiliánu Kolbemu. Právě ten je znám sebeobětováním se za vězně z koncentračního tábora, který již byl otcem třech dětí.
Ráda bych Vás také seznámila s historií zahrady, tedy kým, kdy a za jakým účelem byla založena. Vznik zahrady a obecně její minulost je totiž velmi zajímavá. Abych Vás mohla s tím vším seznámit, musím však začít u samotného jména zahrady. Název Hruškova totiž odkazuje na Luboše Hrušku, politického vězně z dob komunistického režimu a vojáka 2. světové války. Po „vítězném únoru“ byl přiřazen k vojenským útvarům nedaleko hranic a v roce 1949 byl při pokusu o útěk přes hranice přistižen a zatčen. Následně byl odsouzen až k osmnáctiletému trestu odnětí svobody, zbavení občanských práv a nakonec i k propadnutí majetku. Během vězeňských let vystřídal mnoho českých věznic, mimo ně i pracovní tábor u Příbrami, setkal se s mnohými vězni, kněžími a biskupy, kteří vyznávali katolickou víru, a díky nim ji také později přijal.
I přes prožité utrpení ve věznicích a v pracovním táboře neustále sliboval a přísahal, že pokud odpykávání svého trestu přežije, ovocný sad, který v Plzni zdědil po rodičích, předělá na zahradu, park, který by měl sloužit k útěku od všedních stresů a k ozdravování ducha. Svůj slib začal plnit okamžitě po propuštění, tedy v roce 1960.
Pískovcové sochy, které nepochybně dominují celému prostředí, byly do zahrady instalovány v letech 1987-1991 a jsou dílem akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi. Zajímavostí zůstává, že sochy Roman Podrázský vytvořil zdarma a že realizace křížové cesty, pro niž byly sochy velmi podstatnou částí, nebyla za nadvlády komunistické strany povolená, ovšem ani to Luboše Hrušku v plnění slibů nezastavilo. Na uskutečnění všech jeho snů mu kromě několika výpomocí nebyl poskytnut žádný finanční příspěvek, a tak veškeré náklady platil ze svého dělnického platu.
Vybudováním kaple byl areál dokončen, konkrétně v roce 1989, její realizace je zásluhou nejen architektů J. Opla a J. Soukupa, ale také Luboše Hrušky, neboť pro ni založil Nadaci Památníku obětem zla, po němž vzápětí tato meditační zahrada převzala jméno. V roce 1995 ji Luboš Hruška věnoval plzeňskému biskupství a i proto dnes slouží všem k církevním a kulturním účelům, ale i k obyčejnému odpočinku od uspěchané Plzně. Předáním zahrady do vlastnictví plzeňského biskupství jeho starost a péče ovšem neskončila, osobně ji navštěvoval se svou ženou Lídou až do roku 2005, kdy ho jeho zhoršený zdravotní stav upoutal na lůžko. Lída krátce poté umírá a Luboš Hruška ji nedlouho po stoupnutí slávy jeho meditační zahrady následuje…
Jak jsem již výše nastínila, kaple a celkově celá zahrada je častým místem konání různých církevních i kulturních slavností, kromě toho i mnoha svateb a oslav. Prostor je také velmi oblíbený mezi modelingovými organizacemi, neboť vypiplané záhonky dokáží vykouzlit nádherná zátiší.
Mimo to ale zahrada přesně plní své účely. Kouzla tohoto propojení šikovných lidských rukou a přírody totiž přímo vyzývají k tichému posezení na lavičkách, které jsou strategicky vystavěny v různých částech zahrady. Největší prostor zaujímá pečlivě upravený trávník, který láká k bosé procházce, musím uznat, že i to Vám může poskytnout jakýsi ozdravný zážitek…
Sama za sebe mohu potvrdit, že Luboš Hruška svůj slib perfektně splnil, z každého koutu zahrady čiší pozitivní energie a celkový dojem z tohoto fascinujícího vílího království působí ozdravně jak na duši, tak na těle. Na záhoncích, ale i na trávnících, je jasně poznat pečlivá a dokonalá péče, která je všem rostlinám věnována prakticky od otevření. Hruškovu zahradu jsem navštívila již potřetí a myslím, že s čistým svědomím (a jistě nejen já) mohu říct, že rozhodně ne naposled…
LUFTOVA ZAHRADA
Snad ještě zajímavější bylo procházet se Luftovou zahradou, právě ta byla naší druhou zastávkou. Nejsem si jistá, co bylo důvodem, že mě okouzlila mnohem víc než ta předchozí. Nevím, jestli za to mohla čistá a přírodní divokost rostlin, které rostly přesně tak, jak rostly anebo komentář pana Petra Kutáka ze Správy veřejného statku města, která se o ‚Luftovku‘ stará. Ať tak, či tak… Do tohoto zázračného úkazu jsem se bláhově zamilovala…
Byl by zločin neseznámit Vás s historií i této zahrady, je totiž zajímavá téměř jako příroda v ní samotná a možná Vám bude připadat ještě zajímavější, když dodám, že poměrně nedávno byla ještě zcela neznámá.
Ráda bych vycházela z informací podaných panem Kutákem a také z informačních cedulí z prostor zahrady. První zmínky o zahradě jako takové pochází přibližně z let 1886 – 1909, kdy ji vybudovali pravděpodobně manželé Juliana a Vilém Burgerovi. Už tenkrát byste zde nalezli dva zahradní domky a malé rybníčky, které byly využívané hlavně k chovu exotických ryb. V roce 1912 již tehdy ovdovělá Juliana, krátce po smrti svého syna, odkázala zahradu Vilému Luftovi – svému synovci, který byl slavným plzeňským právníkem a který se okamžitě začal starat o lepší vzhled a celkový dojem zahrady. Kromě úpravy rybníků a propojení zahrady se sochařským uměním nechal vybudovat i novou dominantu zahrady – dřevěný osmiboký altán. Celý svůj život toužil po vystavění vily vedle pozemku zahrady, který tehdy již byl jeho soukromým vlastnictvím. Už od prvního pohledu bylo jasně poznat, že zahrada byla vybudována jako residenční. O to hůře pak nesl, když mu stavební úřad několikrát odmítl vydat povolení pro stavbu vytoužené vily…
Po jeho smrti roku 1920 mělo dědictví pozemku připadnout Vilémově dceři Heleně Luftové, ale ta nedlouho poté umírá, tudíž celý pozemek i s plány nevystavěné vily připadávají na vdovu po Vilémovi, Heleninu matku Marii Luftovou. Smrt obou členů rodiny ji velmi zasáhla, proto až do konce života chodila oděna pouze v černé barvě. „Spoustu pamětníků vzpomíná, že tu po zahradě chodila žena v černém závoji,“ říká pan Kuták, když nám o osudu rodiny Luftů vypráví. Dodává také, že Marie Luftová se do zahrady chodila schovávat a hledat ztracenou útěchu od bolesti právě v péči o rostliny…
Později se rybníčky staly jakýmsi meziskladem pro firmu Ryby Luft, která patřila Vilémovu bratru Stanislavu Luftovi, jež žil celý život v pozadí bratrovy úspěšné kariéry. Ve stáří se Marie rozhodla darovat pozemek příbuzným, ovšem řízení Československého státu jí v tom zabránilo, pod pohrůžkou vyvlastnění zahrady státu nakonec prodala, což jí zlomilo srdce nadobro…
Stát se o zahradu ale příliš nestaral. Spíše vůbec, abych byla upřímná. Roku 1991 připadly pozemky do vlastnictví města Plzně a i kvůli tomu její okolí sloužilo ke stavbě rodinných domků a k zemědělským účelům. Ze slov pana Kutáka jsme se dozvěděli, že rodinné domky a zemědělská pole zahradu obklopovaly téměř po celém obvodu, Zahradu prý zanedbanou a pustou znovu objevili až v roce 1996. Altánek byl zbořený a jedna z nejslavnějších soch Luftovy zahrady byla pohozena ve křoví. „O historii jsme nevěděli vůbec nic, všechno jsme museli najít v matrikách a historických listinách,“ dodává pan Kuták. Od roku 2010 je zahrada dostupná široké veřejnosti a dle slov již zmiňovaného pana Kutáka je častým návštěvním místem pro relaxaci, hry a odpočinek mnoha lidem různých věkových kategorií.
Součástí tohoto meditačního parku jsou také ocelové sochy, které jsou dílem studentů z Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara. Kromě nich se pod jedním z mohutných stromů schovává skupinka soch od autora Otokara Waltera. Již zmíněná socha nalezená pohozená ve křoví byla několika sochaři zrenovována, tudíž i dnes ji naleznete v zahradě, jak dohlíží na přírodu kolem jednoho z rybníčků. Kromě soch byl však obnoven i dřevěný altán, který je tuze oblíbený hlavně mezi svatebčany, neboť stejně jako okolní příroda vytváří překrásné a kouzelné zátiší…
Na závěr prohlídky Luftovy zahrady jsem si dovolila panu Petru Kutákovi položit několik otázek:
„Jak často je zahrada otevřená, nebo ji odemykáte pro veřejnost?“
„Zahrada je většinu času uzamčena a veřejnosti je dostupná v zimě každý den od 10:00 do 16:00, v létě od 9:00 do 18:00 a já jsem tady každý pátek celý den. Je možnost se také domluvit, o víkendech jsou tady většinou svatby, ak se hlídá kdy, co, jak apod.“
„Má zahrada nějaké stálé návštěvníky?“
„Ano, chodí sem většinou borské školy a školky, ty sem chodí samy, na zimu sem zazimovávají keramické ježky, vždycky je někde zahrabou a na jaře zase vyhrabou. Dále paní doktorka Chocholoušková, ta učí na pedagogické fakultě studenty, takže ta sem chodí často kvůli výuce botaniky. Dělají se tady i soustředění animačních kroužků, kdy tady nasnímají přírodu a pak dělají dětské animované filmy…“
„Byla zahrada někdy terčem vandalismu?“
„Tak samozřejmě se občas stane, že se něco zničí nebo utrhne a podobně, ale jako úmysl v tom většinou není. Občas sem vleze nějaký bezdomovec, ti co bydlí pod Tyršovým mostem, jednou tady někdo ukradl ty železný lávky přes rybníček, ty byly vyndavací, chtěli je odvézt do sběru, ale naštěstí jsem ho chytil. Chvílemi jsem měl strach i o ty ocelové sochy. Ale je v tom velká důvěra, občas sem pouštím lidi úplně samotné, většinou ty školy nebo skauty, od nich už vím, co mohu čekat.“
„Pracujete tady už dlouho, neztrácí tato zahrada své kouzlo? Narážím na dnešní společnost, která se již o přírodu samotnou tolik nezajímá…“
„Musíme brát v úvahu, že tato zahrada je také záležitost biologická, takže se zde neustále vytváří nový život. Jak sem chodím obden, tak vždycky najdu něco nového, nedaleko od nás zrovna seděla kačena na vejcích, tamhle hnízdil ledňáček. Teď se těším, až tady vysázíme nové rostliny, navíc sem chodí zajímaví lidé, někteří z nich i pamětníci, ti vždycky vzpomínají, jak to tu vypadalo kdysi. Den ode dne je to tu pestřejší a zajímavější…“
Volnost a pestrost Luftovy zahrady mě naprosto uchvátila, místo jakoby samo vyzývá k odpočinku a rozjímání. Neustále si slibuji, že sem musím vyrazit znovu a sama, abych si mohla tento park vychutnat plnými doušky. Tento školní výlet ve mně vyvolal zamýšlení se nad tím, jestli bych pro naši krásnou přírodu nemohla přece jen udělat ještě něco navíc. Od malička řídíme odpad a odkládám brouky a slepýše ze silnic, je to pro mě naprosto automatické, ale stačí to?
Svou reportáž zakončím poděkováním a to konkrétně panu Petru Kutákovi nejen za seznámení s historií, stavem a budoucností Luftovy zahrady, za provedení zahradou ale také za poskytnutý rozhovor a v neposlední řadě za to, že se o tento nádherný kousek přírody v koutu Plzně tak láskyplně stará a že zachovává jednu z té špetky přírodnin, které nám tady v malém velkoměstě zbyla…
Sama za sebe musím říct, že pan Kuták je velmi sympatický a vzdělaný člověk. Je až neuvěřitelné, s jakou láskou a něhou pečuje o všechny rostlinky v zahradě, zná každý její kout a každou rostlinu, která kde roste. Z jeho přístupu nejen k zahradě, ale k přírodě celkové, jsem naprosto nadšená a je škoda, že takových lidí je tak málo a i po krátkém rozhovoru chovám k panu Kutákovi obrovskou úctu…
Návštěvu Luftovy i Hruškovy zahrady naprosto doporučuji, myslím, že je zaručené, že u jedné návštěvy zůstane málokdo. Meditační zahrady jsou skvělými místy pro filozofování a polemizování nad věcmi, na které normálně není čas. Opravdu doporučuji udělat si alespoň jedno odpoledne volno a vyrazit do těchto zahrad. Budete překvapeni, co všechno uvidíte, co všechno poznáte a zjistíte - nejen o zahradách, ale možná i o sobě…
Dodám jediné – MYSLETE NA SEBE A MYSLETE NA PŘÍRODU –
Eliška Rybová, 2. B
