Pátého září jsme nasedli do autobusů směrem Jesenice u Podbořan. Neznali jsme se a doufali někde v skrytu duše, že se během adaptačního kurzu trochu sblížíme a snad vytvoříme z více jak třiceti individuí, postávajících s kufry před Masarykovým gymnáziem, cosi jako třídu, organismus, který bude dýchat a fungovat příštích osm let.
V táboře na nás čekal vedoucí Tomáš, jeho pes Django, jehož schopnosti někteří po dobu trvání kurzu značně prověřili, a také lektoři, jejichž základním vybavením byla lana, provazy a kufřík záchranáře.
Kufřík záchranáře se hodil, když jsme v nedalekém lesíku simulovali všelijaká zranění a měli si efektivně pomoct a ošetřit se. Byla to první možnost, jak jsme mohli spojit svoje síly a napnout je k jednomu cíli.
Druhý den jsme napínali lano, na němž visící spolužáci stoupali téměř do korun vzrostlých stromů. I tady jsme si ověřili, co to znamená táhnout za jeden provaz. Troufám si říct, že tuto aktivitu si všichni opravdu užili a hned tak na ni nezapomeneme.
Večerní táborák pak všechny semknul ještě více, když jsme u jednoho ohně opékali druhou (a zaslouženou) večeři a společně si pobrukovali známé písničky.
Následující den se nesl ve znamení přesné mušky. Na místní střelnici jsme otestovali svoje střelecké schopnosti. Pokračovali jsme lesní stopovačkou a výukou topografie, abychom se večer vrátili do lesa tentokrát za tmy a užili si noční bojovku.
Poslední den jsme ještě jednou na závěr prověřili svoje topografické znalosti a poprali se s azimuty. Poslední boj představoval úklid chatek a nutno podotknout, že jsme jej nakonec s vypětím všech sil vyhráli!Když jsme po návratu vystupovali před Masarykovým gymnáziem, nebyli jsme už cizinci, kteří na sebe jen zpovzdálí hledí… A proto si dovoluji říct, že adaptační kurz dokonale splnil svůj účel.
Mgr. Kateřina Kuchtová
