V úterý 5. října 2021 jsme se jako třída vydali na výlet do Židovského města v Praze. Ačkoli sraz na nádraží byl až od 7:30, ti nejčipernější mezi námi byli na místě již před sedmou hodinou. Ve vzduchu bylo cítit to lehkomyslné nadšení, které provází každý správný školní výlet.
A tohle nadšení se s přibývajícím počtem účastníků pomalu překlápělo do krásného organizovaného chaosu, někde na pomezí mezi skupinou předškoláků na zahradě a nastoupenou armádou. S blížící se minutou M jsme se vydali na nástupiště a naskákali do již přistaveného vlaku. Ručička odbila osmou hodinu a už jsme byli z nástupiště pryč. Cesta se táhla snad všude, od měst a vesnic a přes louky až po podzemí. A každý se v ní mohl najít. Pokud jste se chtěli bavit, stačilo se zaposlouchat do všech slov, která proudila vzduchem, a něco jste si už našli. Ale pokud to není váš šálek kávy, mohli jste se jen podívat z okna, a už vás pomalu pohlcovala ta scenérie okolo. Míhající se louky, stromy, domy, cesty. Snad jsem i srnu zahlédl.
Po hodině, u které by si snad i člověk přál, aby trvala ještě trochu déle, jsme se ocitli na schodech hlavního nástupiště v Praze. Učitelka zavelela, a než jsme cokoli stihli, už jsme poslušně kráčeli směrem k našemu cíli. Jak jsme procházeli ulicemi, snad jako by se čas okolo nás nejen vracel, ale i zpomaloval. První zastávku jsme si udělali v Hybernské ulici. Tam jako by se ten veškerý zpomalený čas stáhl do sebe. Ať už jste chtěli budovu ze středověku, novověku, jednoduchou nebo krásnou, tvrdou nebo malebnou, člověk si mohl vybrat dle libosti. Národní banka, Obecní dům, Prašná brána. Prošli jsme Prašnou bránou a šli dál. Vzduch jako by z ničeho nic ztěžkl, přišlo mi. Dále jsme zastavili na Staroměstském náměstí. Vstoupili jsme do Ungeltu, dvora, kde již od středověku trávili svůj čas obchodníci. A opravdu, vypadalo to tam, že někde v dáli byste uslyšeli cinkat penízky a hrát lyru. Rychle jsme hodili očko na orloj, bohužel aniž bychom zahlédli ten slavný cyklus, a už jsme měli namířeno k hlavnímu cíli naší výpravy, komentovaná prohlídka Starého Židovského města.
Jako první nás průvodkyně vzala do nejstarší stále sloužící synagogy v Evropě. Ačkoli v dálce něco vyprávěla o historii, nic o ní nevypovídalo lépe než hebrejské znaky psané na každé židli. Ačkoli jsem nedokázal nic vyčíst, vypadali přesně tak, jako by je někdo před víc jak tisíci lety poprvé vyryl do písku. Další zastávku jsme si udělali v Pinkasově synagoze, dnes sloužící jako připomínka holokaustu nebo v hebrejštině také Šói. Stěny tam byly popsané jmény všech, které odvezli, ať už na pár měsíců nebo navždy. Bylo toho moc. Až si moje hlava nechtěla připouštět, že to tak bylo a je. Až mi na chvíli připadalo, jako by se ta samá jména pořád opakovala. Byl to zvláštní pocit. Vidět obrázky dětí, které byly později chladnokrevně zavražděny. Atmosféra byla až moc přehoustlá, jako kdyby v té místnosti dýchaly všechny ty oběti. Předposlední destinace byl Starý židovský hřbitov. Ani si nedokážete představit, jaké to tam bylo, náhrobek na náhrobku, žádné místo nebylo svaté. A ta nejhorší představa? Že všechny ty náhrobky ani zdaleka nemohly pokrýt všechna ta těla, co tam kdy byla pohřbena. Klidně 12 na sobě. Jako by po tom všem ta zem změkla. Chodit po ní bylo jako chodit po předchozích generacích. A nakonec nás vzali do židovského muzea. A tam byla vystavena tóra. Tak velký, tak těžký kus papíru. Vypadala, jako kdyby v ní měla být celá historie. A stejně v něm nebyl ani ten nejmenší zlomek veškerého, co kdy bylo sepsáno.
Ale to už nás tlačil čas. A tak jsme se opět museli rychlým krokem vrátit na nádraží. Koupit lístek, naskočit do vlaku a hurá domů. I když po tom všem, co jsem viděl, bych měl říct něco víc než jen hurá. Ale ono nic moc jiného ani říct nejde. Odjížděl jsem se zvláštním pocitem, že mi něco chybělo. Nebo jsem měl něčeho moc.
Matěj Dolejš, sexta A
